Historie dárcovství krve

Úvodem

Transfuze krve, dárcovství, krevní banky, krevní skupiny to všechno jsou pojmy, které nikomu z nás nepřipadají neznámé. Že lze podáním krve zachránit lidský život ví asi každý, ale že je něco podobného možné i u psů možná mnozí z vás netušili.

Přesto, že skladování krve a tvorba krevních bank byla u nás již několikrát medializována (bombastické reportáže TV Nova), myslím, že skutečný stav je naprosto jiný a opravdový systém skladování a distribuce tolik potřebné psí krve u nás zatím nefunguje a ještě dlouho asi fungovat nebude. Důvodů, proč tomu tak je, lze najít mnoho, já zde uvedu dva nejdůležitější - trvanlivost krevních konzerv je velmi nízká (v ideálním případě tři týdny, ale my jsem se této hranici nikdy ani nepřiblížili) a dále cena komerčně produkované a distribuované krve by byla neúnosně vysoká.

Protože však v praxi k transfuzím krve čas od času saháme, a činili bychom tak nejraději vždy, když to situace vyžaduje, uchylujeme se my i většina našich kolegů k jedinému možnému řešení - majitel postiženého psa je vyzván, aby s prosíkem obešel známé a psa dárce si přivedl. O tom, že tento systém ne vždy správně funguje svědčí zejména četnost odběrů od našich vlastních psů a fakt, že transfuzi nedostane ani zdaleka každý potřebný pes.

Při tvorbě tohoto sajtu jsme však dostali zajímavý nápad - pokusíme se vytvořit jakýsi celostátní registr chovatelů ochotných poskytnout krev svého miláčka. Nebojte, tím, že se upíšete neposkytnete krev vašeho psa pouze naší klinice, seznam je přístupný všem návštěvníkům této stránky, chovatelům i veterinárním lékařům a jeho cíl je jediný, aby se o vaší ochotě dozvěděli a měli možnost se s vámi spojit a domluvit. Doufáme, že nezklamete naše naděje a připojíte se k nám.

Historie

Vnímání krve jako tekutiny důležité pro zachování života organismu je straré pravděpodobně jako lidstvo samo. Asi každý lovec, nebo bojovník, ví, že pokud oběť zbavíme krve, zbavíme ji i života. Kdy člověka napadl postup opačný, darovanou krví darovat (přesněji prodloužit) život se asi nedozvíme, ale nejstarší dochované záznamy o takovýchto pokusech pochází z 15-tého století, kdy papež Innocent VIII přijal (pravděpodobně vypil) krev dvou chlapců, čímž na sebe chtěl přenést část jejich mládí. Strach ze smrti se jak vidno nevyhýbá ani osobám bohu nejbližším. Tato "transfuze" mu však příliš nepomohla a jeho advokát se u posledního soudu při vysvětlování zbytečné smrti obou neviňátek asi pořádně zapotil.

Další historické zmínky se vztahují k pokusu o nápravu jednoho zločince tím, že mu byla přilita beránčí krev. Výsledkem je velmi přesný popis transfusní reakce pořízený zákrok provádějícím lékařem. Muž tuto pomoc kupodivu přežil, jeho charakter se však asi nezměnil dostatečně a tak mu další "náprava" již byla osudnou.

Počáteční neúspěchy dokázaly lékaře odradit od dalších pokusů na dlouhých 200 let a tak skutečný nástup přenosů krve z člověka na člověka zahájil až Dr. James Blundell počátkem 19. století a to navzdory tomu, že ještě nebyly známy krevní skupiny a výskyt transfusních rakcí tak byl velmi častý.

Objev lidských krevních skupin A, B, AB a 0 byl učiněn až na počátku 20. století Dr. Landsteinerem (v roce 1907 tento objev, nezávisle na původním zdroji - asi se špatně rozhlédl po internetu - potvrdil Jára Cimrman české medicíny prof. Jánský), pravidelné předtransfuzní vyšetřování krve křížovou metodou pak zavedl v roce 1911 Dr. Ottenberg. Věk transfůzních stanic, dobrovolných i nedobrovolných, HIV negativních i pozitivních, Jehovistických i nejehovistických dárců a příjemců krve tak mohl naplno začít.

A jelikož jsme na veterinárním sajtu, zakončím tuto kapitolku stručným sdělením - nelze sice vyloučit, že papež Innocent VIII dával svým psům pít krev jiných zvířat, seriozní pokusy s transfuzí krve u zvířat však byly prováděny až v padesátých letech dvacátého století.

Transfuze v podmínkách veterinární medicíny

Transfuze krve je nejčastějším případem transplantace nějaké tkáně a to jak ve veterinární, tak i v humánní sféře medicíny. Fakt, že přenos krve není "operativní", dárce se předem nutně nemusí zabít na motorce a z těla na nás tato tekutina vykoukne podstatně častěji než například ledvina nebo játra, způsobuje náš odlišný pohled na transfuzi krve a transplantaci srdce, ale skutečnost, že vezmeme kus těla jednoho jedince a zavedeme jej do těla jedince jiného je oběma případům společná, včetně možných následků takového počínání.

Důvody užití transfuzní terapie

Důvodů, které nás k transfuzi vedou může být mnoho, kromě náhrady objemu krve při jejích velkých ztrátách (úrazy, operace, otrava rhodenticidy), můžeme chtít nahradit především některé její chybějící komponenty, například červené krvinky při jejich nízkém počtu (tzv. anémie - nedostatky ve výživě, otrava estrogeny, autoimunitní choroby), složky srážecí kaskády (chronické krvácení, otrava rhodenticidy, některá autoimunitní a dědičná onemocnění), krevní bílkovinu (ledviná a jaterní selhání) nebo dokonce protilátky.

Kromě plné krve můžeme také podat pouze některé její součásti, jako například samotnou plazmu (bez krvinek), separované červené krvinky nebo krevní destičky. Kvalitní separace těchto komponent však již vyžaduje odpovídající přístrojové vybavení a o jejich výrobě v ČR (myšleno pro klinické použití) jsem zatím neslyšel.

Transfuzní reakce

Základní vlastností každého živého organismu je schopnost bránit se vlivům okolního prostředí. Jen málo si uvědomujeme, jak dokonalým krytem je třeba kůže, nebo sliznice dutiny ústní a trávicího ústrojí. Každý kryt je však překonatelný a tak i uvnitř organismu existuje jakýsi systém kontroly toho co je tělu vlastní a co cizí. Známe jej pod pojmem imunita. I její činnost máme opět často před očima. Pokud si například aplikujeme část rostlinné tkáně hluboko do tkáně bříška prstu (zadřeme si třísku) nevroste tato do naší tkáně a nestaneme se z části smrkem. Pokud třísku včas neodstraníme, náš organismus rychle rozpozná, že dřevo do něj nepatří a začne se bránit - prst se vám zanítí. Pokud tříska nebude velká a vy pro svůj prst nehnete prstem, vaše tělo ji postupně rozloží a po několika perných dnech náhle zjistíte, že prst je zdravý, imunita se vypořádala s cizí tkání.

V případě krve je to podobné, jestliže aplikujeme do určitého organismu krev a porušíme při tom některou z níže popsaných podmínek, organismus rozpozná, že se jedná o cizí tkáň a pokusí se ji odstranit. Situace je navíc komplikována faktem, že nedílnou součástí každé krve je i mnoho složek imunity a tak chuť "bránit se" může mít kromě organismu příjemce i sama dárcova krev. Výsledkem je tzv. transfuzní reakce.

Transfuzní reakce se může projevit mnoha způsoby, předně může dojít k napadení červených krvinek protilátkami a k jejich destrukci a následné anemii (nízký počet č. krvinek), hemoglobinurii (vylučování krevního barviva močí) a žloutence (prehepatální icterus - množství rozpadných produktů červeného barviva /jsou paradoxně žluté/ přesáhne detoxikační možnosti jater a tak dojde, navzdory správné funkci jater, k vývinu žloutenky). Kromě výše zmíněných příznaků bývá takový stav spojen i s apatií (snížený zájem o okolí), nechutí k jídlu a horečkou. Dále může dojít k alergickým reakcím od málo významné kopřivky po anafylaktický šok, spojený se selháním krevního oběhu, otokem plic a nezřídka i smrtí. Z dalších posttransfuzních komplikací se můžeme setkat útlumem krvetvorby nebo imunity.